Frankensteinova nevěsta

3. listopadu 2016 v 18:56 | Matka Mona |  Me+my baby
Právě jsem dočetla Frankensteina a trochu si připadám jako ten Netvor. Netvorem jsem se stala svým neuváženým krokem a snahou o pokec, z čehož se spíš stal držkomlat a já se z toho už teď nevyvlíknu :)
Rada dne zní: nechtějte radu po lidech, kteří jsou na vaší straně barikády, ale cítěj to jinak, protože idiotem budete jedině vy :)

Že o co jde a proč mám tak blbej první příspěvek, tématicky vhodnej pro téma KDYBY SE DĚJINY ODEHRÁLY JINAK? ... o to, že jsem špatná matka a nejde mito změnit.
Naše dítě je chudák. Má tátu a mámu ze střední, kterým nedochází, že ona je jejich dítě a ne ségra a o kterou se přetahujou dvoje prarodiče. Je ještě mrně, ale natuty cítí, jak se to má a šíleně tím trpí a do budoucna se s ní stane nezvladatelnej hajzl, protože se mi Estivillova metoda nezdá až tak hroznou.

Když jsme byli včera na procházce s Kaiem ( na NUCENÉ procházce!), tak jsem mu o tom povídala. On, jakožto "muž", který i nadále chodí do školy a chrápe tam na lavici, protože ona v noci řve, to nechápal a nepřišlo mu divný, že by desítky cizích ženských mohlo nasrat, když jsem se jim vylila a chtěla rozluštění, jestli je normální, že cítíme to co cítíme.
On bez zaváhání řekl že to normální jasněže je, protože se prostě narodila kvůli něčí chybě a že za to, že tu dnes je, můžou naše rodiče. ( aha, vlastně prarodiče ! )
Protože oba víme, jak a proč se to stalo, nepřijde nám to divný, ale cizím lidem jo.
A až díky té včerejší debatě mi došlo, jak ten příběh musí vypadat.

Že to prostě fakt vypadá jako šoust dvou puberťáků, kteří na sebe narazili na diskotéce, ojeli se opření o zeď a teď je sere, že je rodiče donutili nechat si to děcko. Že jsme fakt svině a týráme ji tím, že ji nenosíme přilepenou k sobě nebo že nám v břichách necvrlikaj láskyplní motýlové.
Je úplně jedno co si o vás myslí banda bydlen někde na diskuzi, ale stejně to vnímají i nezasvěcení okolo a to je potom blbý.

Když jsme ji šli prvně ukázat do školy, seběhla se celá třída a všichni se sápali po nosičce a hrabali na ni a šťouchali a šišlali a úči ji rvaly ven a tahaly ji a ona spala a zasypávaly nás divnýma otázkama: délku času dotepání pupečníku .. nechala jsem si placentu nebo udělala její barevnej otisk jako obrázek na zeď? Cože, že císař? Proč to, přišla jsem o první setkání s ní a nejvíc mě zabilo NA KOHO JE PODOBNÁ? ... Na koho asi když je Kai asiat a ona má šikmý oči žejo :p
No a my tam stáli a zírali jeden na druhýho, že co jako máme říct... a v tom viděla třídní problém. Když jsme odjeli, zatepla volala mámě, že to co s náma je. Že prostě chtěla vidět štěstíčko a radost a že viděla akorát dva nasraný ksichty.
Máma, nevědivší, jestli jí to má odvyprávět nebo ne, jí řekla že na tý mateřský zůstanu a položila to.
Od té doby vím, že není dobrý ji nikde v kolektivu očekávajících nadšenců ukazovat, protože jim nemám co říct.
Nic o ní nevím. nevím co o ní říct. Jak jí? Asi normálně. Kolik? Nevim, měří jí to máma. Kdy usíná? No jak kdy žejo... Kolik váží? Nevim, píše si to máma a já ji moc nenosim, tak to prostě nevim... A ani mě to nezajímá.
Hlavně že má v čem být, že jí mám co dát jíst a že má kde spát.... co víc vědět, ne?!

Vzhledem k tomu, že je problém to, že vůbec nechápeme její přítomnost, je nesmysl po nás chtít nějaký hodnoty nebo datumy očkování. A nebo nějaký výlevy lásky, fotenky, otisky nožiček a první náušničky.
Je mi to nějak tak fakt jedno.
Nebere mě to a nezajímá... při pohledu na ni cítím pohled mimina nebo vidím spící hlavu, ale nic mi to neříká. necítím, že je moje. A ze mě.
Stejně jako jsem nic necítila s břichem, necítím nic, ani když je z něj venku.
Jsem hodna potrestání že?

Nevadí.
Do mě.
Vždycky mě lákalo BDSM.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama